On air
Next
Články

Psychedelický masaker a brúsenie flamengového diamantu

5.8.2017

Babel Med MusicUprchlická krize a válka v Sýrii představovaly na veletrhu Babel Med všudypřítomná témata, nezastínily však pravý důvod návštěvy mnoha organizátorů: vybrat si z pestré hudební hostiny lahůdky pro své festivaly. Nechyběla ani početná česká výprava, vydávající po skočení společné obchodnické resumé: co do nabídky, jednalo se o jeden z nejbohatších ročníků.
Heslu – poslouchejte svět – se v průběhu veletrhu dostalo přirozeného pokračování: budete mu lépe rozumět. Tři dny na to přišly atentáty v Bruselu a dobrá vůle pokusit se o to, dostala znovu trhliny. Přemýšlení, do jaké míry by tragické krveprolití ovlivnilo atmosféru Babel Medu je na místě, bez soucitného ohlasu by se to určitě neobešlo, bylo by ale absurdní myslet si, že by zdravým rozumem semknutá komunita delegátů změnila názor na sbližování cizích kultur a toleranci etnické odlišnosti. „Svět už není to co býval a právě proto je nutné se mezi sebou co nejvíc bavit a poznávat se. Musíme se pokusit zprostředkovat jiný obraz uprchlíků než ho nabízejí někteří politici,“ řekl umělecký ředitel Babelu Sami Sadak. Že uprchlíci mohou být spíš než problém naopak přínosem, deklarovalo několik konferencí. Peter Hvalkof na foru evropských festivalů připomněl, že letošní ročník Roskilde otevře společný koncert The Syrian National Orchestra for Arabic Music, jehož členové se nuceně rozprchli po Evropě a Damona Albarna s Africa Expressem. Alexandra Archetti Stølen, původem Argentinka, dnes ředitelka velkého festivalu Oslo World Music Festival, představila projekt Our Neighbourhood, koncerty v azylových centrech Norska a belgický publicista Peter Van Rompaey, kterého známe z Czech Music Crossroads, vyprávěl o kursech v Bruselu vedených hudebníky z řad uprchlíků. A do toho si představte, jak si autor těchto řádků vyměňuje s Maciejem Szajkowskim, leadrem skupiny Warsaw Village Band, názory na Miloše Zemana a Jarosława Kaczyńskiho…..

Rock De Suds

Hudba pro kterou neexistují měřítka a vlastně ani slova

Babel Med se ukazuje být vhodným místem k navázání spolupráce mezi festivaly, k čemuž dochází v posledních letech stále častěji, a sám jde příkladem: mezi Marseille a kanadským Mundial Montrealem tak vznikl soutěžní projekt Transatlantic Bridge s dvěma vítězi, hrající na obou akcích. Letos mezi nimi snad ani nemohl být větší rozdíl: zatímco francouzskou stranu reprezentoval těžký rockový nářez kapely Temenik Electric míchající v produkci Justina Adamse kytarové riffy se Severní Afrikou, z Kanady přijela křehká zpěvačka Alejandra Ribera doprovázená pouze kontrabasistou a kytaristou. Doslova balzám na duši od dcery argentinského otce a skotské matky přirovnávané k už nežijící Lhase de Sela. Naprosto právem. Své v několika jazycích zpívané skladby na podiu Ribera až divadelně prožívá, věříte ji ale každou notu, každé milostné vyznání, každou část její rock-pop-folk-jazzové mantry.

 

 

Do naprostého ticha jsme vstupovali do komorního sálu Cabaret, kde zpívající kytarista Tigana Santana odkrýval africké hudební kořeny z brazilského státu Bahia. Vroucný hlas jako vánek, decentní doprovod a občas zapeklitá hudební tajenka, protože stačilo zavřít oči a na Brazílii byste nehádali,spíš na Senegal nebo Mali. Zanedlouho ho na tom samém místě vystřídalo marseillské trio Sirventés. Účast povinná,vždyť se vědělo, že ho vede zpěvák Manu Theron, vedoucí u nás dobře známého mužského sboru Lo Cor de La Plana, nicméně, kdo mohl tušit, že ze samého úžasu po skončení koncertu stěží najde východ. S nezbytnou tamburínou v ruce, s hráčem na perkuse a loutnistou zpíval natolik neuvěřitelně vášnivě, až se přítomní po sobě koukali a ubezpečovali se, jestli slyší to samé. Manu nabídl historické oksitánské písně – podle dobře informovaného Borka Holečka dokonce ty úplně nejstarší – ovšem s jakou dravostí a evidetní potřebou vyjádřit se k dnešku! Mluvil s ním také Petr Dorůžka a dovoluji si citovat, co mu Manu řekl: „Sirventés je druh poesie, žánr. Středověké oksitánské písně tvořilo několik žánrů, nebyla to tedy jen zpívaná milostná poesie, ale též politické či satirické písně, zvané sirventés. To byl tehdejší protest, důležitý o to více, že oksitánština byla hlavním jazykem evropské poesie. V Itálii či Anglii aristokracie tento jazyk preferovala, například Richard Lví Srdce napsal v oksitánštině několik básní. V oksitánské poesii měly milostné písně docela jednoduchou formu, snažily se v málo slovech vystihnout komplikace lidských emocí, kdežto sirventés je naopak předchůdce všech pozdějších polemik, používá množství slov a velmi vybroušené argumenty. 

bable med 4

Ještě že ten večer vystupovali Djmawi Africa, osmihlavá eskadra z Alžíru s výbušnou směsí chaabi, rocku, reggae a marockého gnawa. Zážitek ze Sirventés sice nepřebili, ale jejich odvázaný taneční mejdan přišel všem docela vhod. Na druhý den by se podobný vypouštěč páry rovněž hodil, je ale otázkou nakolik by zafungoval: po koncertu francouzského kontrabasisty Renauda Garcia-Fonse a španělského klavíristy Dorantese totiž spousta lidí uvažovala nad tím, že si půjde na hotel sbalit kufry a Babel Medu dá pro tenhle rok vale. Nepřepokládali, že by zážitek z dua ještě někdo mohl překonat. Přenést kytarové flamenco do klavíru umí v současnosti snad jen Dorantes. Romanticky impresionistické etudy rozsekává expresivní klaviaturní bouří, synkopuje jako jazzman a najednou, zničehonic, začne brousit surový flamenkový diamant, trhá vás emočně na kusy a připomíná rozpáleného andaluského Cikána. To máme levou stranu: na pravé se tyčí obr Fons – Paganini kontrabasu – s klidným pohledem upřeným na Dorantese. Rytmicky oslnivě kmitá prsty na pětistrunném, speciálně naladěném nástroji nebo ho jen tak hladí – a pak vezme smyčec a dělá vlastně to samé, jenomže….no právě, jenomže. Kontrabas začne znít jako housle, viola, loutna, indické sarangi a perkuse dohromady, čímž vám Fons z hlavy totálně vygumuje všechny kontrabasisty co jste kdy v životě slyšeli. Ti dva se v jednoho propojí v hudbě, na kterou vlastně neexistují měřítka. Ani slova vyjadřující její hloubku, dramatičnost, lyriku a krásu poznamenanou vztahem k flamencu, jazzu, arabské melodice a brazilské bossa nova. Na třídenním Babel Medu zůstává vše při starém: v prostředí bývalých doků probíhá přes den veletrh za účasti dvou tisíc delegátů z celé planety a konference, večery jsou vyhrazené koncertům. Převažuje hudba z Marseille a Středomoří, poslední léta doplněná o Asii, Afriku, zbytek Evropy a nechybí zástupci z strova Reunion, zámořské součásti Francie, odkud letos dorazila fantastická skupina Saodaj se zpěvačkou Marie Lanfroy. Žádné muzeum, ale pořádná dávka stylu maloya v moderní verzi. Obrovskou pozornost na sebe v šapito strhla skotská pětice Breabach: dva dudáci, kytarista, kontrabasista a sličná houslistka a zpěvačka Megan Henderson. Chvílemi se nezdála, držela se v pozadí, nakonec to byla ona, která dostala povzbuzováním a stepem lidi do varu. Název nového alba Astar můžeme ze skotské gaelštiny přeložit jako cesta: vysvětlení proč jsme od Breabach slyšeli vlivy ze Skandinávie, Austrálie nebo Québecu a současně kvitovali, jak efektně a nenásilně je do skotské hudby implantovali. Zavalitý zpěvák fado Ricardo Ribeiro z Portugalska si v šapito musel nejprve vyžádat ticho, přece jenom už bylo pozdě večer a Babel Med nabíral na obrátkách. S rukama v kapsách a zprvu přísným pohledem se mu to brzy podařilo: disponuje opravdu silným a jímavým hlasem , komorní sál by mu ale vyhovoval lépe.

Salto do psychedelické rakve

Za vrcholné číslo uvádí skupina Baba Zula okamžik, kdy žena v dlouhodobém komatu zareagovala na její hudbu pohybem prstů, což zní divně, protože by se spíš čekalo, že ji valivá psychedelie rovnou vyžene z postele.

Babel Med 2016 2

Kluci z Istanbulu, jak si členové dnes ve světě nejznámější turecké psychedelické skupiny říkají, do tureckého kulturního dění propašovali spoustu oficiálně nepřijatelného: návaznost na hudební venkovské tradice Anatolie a odkaz ashiků, potulných minstrelů, neodmyslitelně spjatých s náboženskou menšinou Alevitů, po staletí pronásledovanými mystickými „disidenty muslimské většiny“, v jejichž islámské víře se mísí kacířský súfismus a východní křesťanství. Hudba a poezie uchovávaná v paměti ashiků tvoří dodnes základ identity anatolské společnosti, která se pro svůj radikálně odlišný výklad islámu po staletí ocitala v nemilosti tureckých vládců; i těch nynějších, to je dobré vědět. Ashik (one who is in love) symbolizuje dost často anatolsko-alevitský vzdor: náboženský, humanistický i politický. Ne bez následků: v roce 1993 oblehl v provincii Sivas dav islámských fundamentalistů hotel, v němž přední alevitší intelektuálové a ashikové slavili výročí narození středověkého mystického básníka Pir Sultana Abdala. K zuřivosti ho vedla přítomnost spisovatele a politického aktivisty Azize Nesina, překladatele Satanských veršů Salmana Rushdieho. Dav hotel zapálil a za přítomnosti nečinné police v něm uhořelo třicet sedm lidí. Turecká premiérka Tansu Çiller pak v televizi oznámila: „Díky bohu, našim občanům mimo hotel se nic nestalo.“Zpěvák a hráč na elektrifikovanou loutnu saz Murat Ertel nepůsobí dojmem politického rebela: díky kníru a zarputilému výrazu vám nejspíš připomene Lemmyho z Motörhead. Pusu má ale pořádně prořízlou a v rozhovorech to dává vládě za cenzuru, pokrytectví a pronásledování jinak smýšlejících pořádně sežrat. S ohledem na věznění členů jeho rodiny a zákazy vysílání Baba Zula ve státních médiích se ale uchyluje k autocenzuře, zkrátka předem váží, jak a co řekne. V hudbě naopak pedál sešlapuje až k podlaze. Baba Zula jedinečně kombinují psychedelický zvuk s akustickými nástroji, anatolskou tradicí, elektronikou, rockem, reggae, dubem a dokážou přitom jít do krajnosti. Vždycky se okolo nich motali režiséři a hned první film Somersault in a Coffin v roce 1996 Baba Zula proslavil, ještě víc ale Crossing the Bridge: The Sound of Istanbul. Německý režisér tureckého původu Fateh Akin s Alexem Hackem (Einstürzende Neubauten) zmapovali istanbulský hudební kotel a pokud na plakáte vidíme holku se sazem na krku, znamená to, jak silně Baba Zula tehdy oba Němce zválcovali. Loutna (také známá pod názvem baglama nebo komuz) patří ashikům jako kora k západoafrickým griotům a kdysi se několikrát ocitla v nemilosti. Ertel ji zelektrifikoval a používá efektové krabičky. Periklis Tsoukalas to samé provedl s arabskou loutnou oud a Baba Zula tím docilují rockově tvrdého zvuku, hnaného do vysokých temp darboukou a bubny Özgüra Çakırlara. K tomu připočtěte perkuse a elektroniku Leventa Akmana, hlas zpěvačky Melike Şahin, šílenou světelnou show a získáte ponětí o koncertní psychedelii Baba Zula. „Baví nás hrát naživo, protože jak řekl Jean Baudrillard: „Žijeme ve věku simulace.“ A my se stále víc dostáváme do bodu, kdy se rozdíl mezi simulací a realitou vytrácí,“ uvedl kdysi Ertel. Takže na Babelu nakráčel s loutnou do davu a ten se před ním rozestoupil jako moře před Mojžíšem. Mnozí v něm s úlevou, že tím padesátiminutové vystoupení končí: víc fakt s Baba Zula nejde vydržet, pak už je to o zdraví.

 

 

Skupina Kalàscima z italského Salenta disponuje také uměním koncertního masakru: naštěstí Babel uzavírala. Nové album nenazvala Psychedelic Trance Tarantela jen tak: s tranzovním salentským tancem nedává možnost k vydechnutí a i kdyby, pořád vám budou v hlavě rotovat otázky, kde Italové přišli na nápad „podpálit“ tarantu neboli pizzica elektronikou, psychedelií a strašidelně znějícím zpěvem přes vocoder. Čím se od současných salentských kapel nejvíc liší? Inovací rytmické sekce: k tradičním rámovým bubnům a tamburínám přidala Kalàscima irský bodhrán, arabský daf, darbouku a velký basový buben. Chlapi odloží tahací harmoniku, dudy, flétny a loutny, každý popadne nějaký z uvedených perkusí a začne rytmické peklo na zemi, smyslné odevzdání se hudbě, explodující vášnivými hlasy. Italský neoklasický skladatel Ludovico Einaudi konvertoval k tarantele po té, co s ním poprvé třískla o zem a když se ho ptali, co dalšího za jeho příklonem k syrové tranzovní tradici, připomněl první návštěvu koncertu Kalàscima, kterou ihned přizval do svého projektu a na oplátku se podílel na albu Psychedelic Trance Tarantela. Na skupině totiž oceňuje to co má sám rád: narušení pravidel. Kalàscima totiž absorbovala do taranty Balkán, irské tance, klezmer a ambiciózně znějící teatrálnost. Psychedelii u ní vnímáte spíš podprahově, o to hůř pro vás: než se nadějete, vybouchnete jako petarda.

Jiří Moravčík (Foto: Babel – Jean de Peña)

babel Med