CALYPSO ROSE – NIKTO ŽIVÝ ALEBO MŔTVY MI KORUNU KRÁLOVNY CALYPSO Z HLAVY NEZOBERIE

Nejvyšší ocenění veletrhu Womex převzala v poutním španělském městě Santiago de Compostela šestasedmdesátiletá zpěvačka Calypso Rose z Tobago.

Doslova a do písmene živoucí legenda populárního karibského stylu calypso a první žena v historii, která narušila jeho mužskou hegemonii a později odvážně otevřela mnoha dalším karibským vlivům. Na posledním albu Far from Home, produkovaném věhlasným Ivanem Duranem z Belize, se podílel také světoběžník Manu Chao. Vitální zpěvačku doprovodila skupina Kobo Town, vedená trinidadským rodákem, v Kanadě žijícím Drew Gonsalvesem.

Delegáti veletrhu tak dostali příležitost uslyšet zástupce dvou proudů: průkopnici a novodobé praporečníky oživování tradice calypso, hudby, jejíž původní komentátorská funkce sice ztratila na razantnosti, nicméně o to víc nabobtnala novými, pro mladou generaci atraktivnějšími prvky, což vede k tomu, že už nemíří do muzea. Vychýlila se sice ještě víc k tanečnější podobě, jenomže chápejme: roli komentátora společenského dění dnes namísto zpěváků calypso daleko účinněji plní sociální sítě a média; zkrátka pokrok nezastavíte.

Calypso lepší než CNN

Trinidad leží kousek od břehů Venezuely a s Tobago tvoří jeden stát. Prvním Evropanem, který v roce 1498 na ostrov vstoupil, byl Kryštof Kolumbus. Španělská koruna později území otevřela přistěhovalcům: po Francouzské revoluci a v průběhu revolučního dění v Karibiku se tu začali usazovat hlavně Francouzi, francouzsky mluvící kreolové a svobodní afričtí otroci z okolních ostrovů. V 18. století převzali ostrov Britové, masivně sem po zrušení otroctví přestěhovávající dělníky z Indie.

Vysvětluje se tím, jak se do řečiště calypso dostalo tolik rozmanitých příměsí a do jeho pozdějších moderních inovací – soca a chutney – indické nástroje a melodie. A proč se mu také na Trinidadu říká kaiso. Pracovní písně otroků fungovaly jako spiklenecký dorozumívací prostředek. Hlavní předzpěvák chantwell nahodil v nesrozumitelné řeči téma a sbor ho po něm unisono zopakoval. Pokud by farmáři jen tušili, že za výkřiky kaiso kaiso (v řeči západoafrických Hausů skvělé nebo jsi dobrý) se neskrývá obdiv k vokálním schopnostem, nýbrž ocenění odvahy je zesměšnit, asi by je úsměv přešel. Umění chantwellů s břitkým humorem se zanedlouho přeneslo do dění nesmírně populárních městských karnevalů. Francouzská kreolština brzy ustoupila angličtině, z chantwellů se stali calypsoniani a když prodavač jízdenek Walter Douglas v roce 1921 nahradil karnevalový doprovod řádnou kapelou, završil tím vývojový proces calypso. Vychází jednoznačně ze západoafrických rytmů a melodií, postupně ale absorbovalo evropské a karibské vlivy, waltzu podobný venezuelský styl pasillo, od 30.letech americký jazz a nakonec reggae.

První národní soutěž o Krále calypso proběhla v roce 1939. Titulem Monarcha Calypso se zpěváci honosí od roku 1978, kdy vyhrála Calypso Rose, které se jen těžké dalo říkat král.V 70.letech zájem o calypso prudce opadl s nástupem stylu soca: na rozdíl od „denního tisku chudiny“ především tanečního šílenství. Bez spletité historie se soca zrodilo z jediného prostého důvodu: calypso bylo ve spojitosti s karnevaly až příliš často vnímáno jako sezónní hudba. V mezidobí – po vyhlášení Monarchy a přípravě na další soutěž – k sobě totiž pozornost posluchačů nijak zvlášť nepoutalo a hity už také po smrti velikánů neměl kdo skládat. Další příčiny ztráty ústřední role calypso v hudbě Trinidadu odkrývá Gonzalves: popularita soca i modernějších variant napojených na reggae, zdůrazněná zájmem rádií a naopak odporem mladé generace visící na zahraniční popmusic k čemukoliv starému. A hlavně úpadek umění a schopnosti calypsonianů celoročně komentovat společenské dění s takovým švihem a potěšením z dvojsmyslných slovních hříček, jak to dokázali jejich charismatičtí předchůdci. Na albu Jumbie in the Jukebox o tom v roce 2013 nostalgicky s kanadsko-trinidadskou skupinou Kobo Town zpíval: „Kdybych měl na výběr, chtěl bych žít v době, kdy calypso přinášelo zprávy. Žádní reportéři a moderátoři. Žádné záznamy, bloky, pera, fotografové stiskající spoušť a červený inkoust, vyškrtávající pravdu. Vzhledem k tomu, že kaiso nic nepředstírá, neodděluje fakta od argumentu a přiznává, že jeho zdrojem jsou drby a zvěsti, překonává Fox News nebo CNN.“

Hudba vezoucí se na oslu

Calypso Rose, občanským jménem Linda McCartha Monica Sandy-Lewis a rodačka z ostrova Tobago, od 80.let žije v New Yorku, což ji umožňuje mít nad inovacemi afro-karibské hudby a calypso nadhled. Bojovné nasazení, energii a rytmus zdědila: její předci byli na ostrov zavlečeni ze západoafrické Guineje. Zpívá o tom ve skladbě I am African. Autorka osmi set skladeb, z nichž značná část patřila k obrovským hitům, to neměla v hudebních začátcích lehké: čelila předsudkům společnosti, vnímající ženský element v calypso jako nepřípustný a s problémy se potýkala také doma. Její otec, baptistický duchovní, totiž tvrdil, že nelze potěšit boha a ďábla zároveň. Věřil, že taneční rytmy a dávné tajnosti okolo hudby černých otroků souvisí s ďábelským pokušením, neslučitelným s úctou k bohu. Jenomže ten podle Calypso Rose stál za jejími inspiracemi, konkrétně silným vlivem gospelu a celoživotními úspěchy. Trvalo ji dlouho, než se prosadila mezi muži, od 60.let její hlas a hudbu ale už nešlo ignorovat, a tak dnes může ve skladbě Calypso Queen sebevědomě prohlásit: „Nikdo živý nebo mrtvý mě korunu královny calypso z hlavy nevezme.“

Vyhrála desítky soutěží, stala se hvězdou karnevalů doma i v sousedních karibských zemích a zpřístupnila tím calypso ženám. Podobně jako mužské hvězdy, ho dostala na světovou hudební scénu. Spolupracovala s Bobem Marleym, Michaelem Jacksonem nebo Miriam Makeba. Producent Ivan Duran, stojící za celosvětovým úspěchem zpěváka Andy Palacio a skupiny Garifuna Collective z Belize, podobně jako Kobo Town, nestraní čistému calypso, což veteránské zpěvačce vyhovuje. „Dříve byla zpráva na prvním místě a hudba jen oslem, na kterém se vezla. Chtěl bych to změnit,“ uvedl kdysi Drew Gonzalves a přesně v tomto duchu s Duranem a zpěvačkou album Far from Home koncipovali. Osobitým moderním revivalem zdůraznili primární funkci calypsa coby „zpravodajského média“, okolo old-time calypso a stínu jeho zašlé slávy ale nekrouží: v houpavých melodiích ho inovují reggae, ska, trinidadským soca nebo punta rockem z Belize. I s přispěním Manu Chao. „Odvedl na albu fantastickou práci. Potkala jsem ho během karnevalu na Trinidadu. Poseděli jsem spolu tři hodiny a bavili se o karibské hudbě a změnách k jejímu dobru,“ uvedla Calypso Rose. Album Far from Home zahrnuje vedle nových skladeb i jednu z nejvěhlasnějších: No Madame, díky níž byla na Trinidadu pro služebnictvo uzákoněna minimální mzda 250 dolarů.

Pokud se o životě ambasadorky karibské hudby, zahrnující překonání těžké nemoci a emigraci, a historii stylu chcete dozvědět ještě víc, doporučuje se shlédnout film Calypso Rose the Lioness of the Jungle natočený v roce 2011 kamerunským režisérem Pascale Obolo.

Jiří Moravčík (foto: archív)