Neskloňovanější slovo loňských oslav sto let narození britského folkaře a dramatika Ewana MacColla uvedeného při té příležitosti do síně folkové slávy BBC Folk Awards? Kontroverzní, jak jinak.
Autor nejméně tři sta dodnes hraných skladeb, braný za vlivného obroditele novodobého anglického folku pil krev hudebníkům, politikům i tajné britské službě MI5. Třikrát ženatý kovaný levičák, radikální kulturní aktivista, válečný zběh, tvůrce avantgardních divadelních her a přelomových pořadů Radio Ballads. Životní příběh proletářského syna, který opustil školu ve čtrnácti letech se čte jako román jeho přítele George Bernarda Shawa.
Ewan MacCollPotřeba vzpomínat na MacColla se – naštěstí – neodvíjí pouze od kontroverze, stojí na oslavě jeho skladatelských ambicí „psát písně zarývající se do paměti národa tak hluboko, až by zapomněl, kdo je složil“. Dvojalbum Joy of Living: A Tribute to Ewan MacColl a koncert Blood and Roses v režii ynů Neilla a Caluma představily folkaře s jazykem Shakespeara jako skladatele kultovních skladeb bez data spotřeby, o které vždy byl a do budoucna i bude zájem, protože jim věk neubral na přesvědčivosti. Ne všem, samozřejmě, na hodně z nich musíme raději zapomenout, i tak napsal spoustu nesmrtelných, zanesených podle irského zpěváka Christy Mooreho do „mainstreamu národního folkového repertoáru“.
S rukou charakteristicky přiloženou k uchu, sedával na koncertech na židli obráceně. Natočil a produkoval víc než sto alb a podílel se na významných kompilacích pro label Topics. MacColl zaujal nejen doma: kam by třeba irští The Dubliners, Pogues nebo Clancy Brothers přišli bez Dirty Old Town, MacCollově proletářském obrazu rodného města z roku 1949. Radní potřebou „pokácet ostrou sekerou staré špinavé město jako mrtvý strom“ nepotěšil a žádali, aby text změnil. Na MacColla si ale nepřišli, a tak skladbu posloucháme v nezměněné podobě dodnes. Na dvojalbu třeba od amerického rockového písničkáře Steve Earla.
Rybářská píseň Shoals of Herring zazněla také ve filmu Inside Llewyn Davis. Tím se dostáváme k otázce MacColl a americká folková scéna 60. let. Odpověď vás zklame: do Spojených států pro svůj vyhraněný komunismus nemohl, a i kdyby ano, těžko by v newyorské Greenwich Village vydýchali MacCollův názor na tamní folkové hnutí a konkrétně Dylana: „10th-rate drivel“.
Shoals of Herring na dvojalbu uvádí zpívající houslista Seth Lakeman, přesně v duchu MacCollových striktních pravidel: pouze hlas a akustické nástroje. V jeho londýnské klubu The Ballads and Blue, prvním svého druhu v Anglii, se musela v 50. letech zpívat pouze tradiční hudba: každému rodištěm a kulturou příslušná a v původním jazyku. Doporučovalo se také vhodné oblečení a když se tam s nalakovanými nehty objevila mladá, dnes legendární zpěvačka Shirely Collin, dostala na vybranou: buď nehty nebo klub. Nelítostného kurátora té jediné správné lidové hudby obklopovalo stejně tolik fanatických obdivovatelů, koneckonců on první začal tímhle způsobem kázat folkové evangelieum, takže o učedníky neměl nouzi, jako tvrdých odpůrců. Začínající Jacqui McShee, pozdější zakladatelku slavné folk- jazzové skupiny Pentangle, MacCollův dogmatismus natolik děsil, že se v klubu neodvážila vystoupit.
Jakkoliv představoval baštu striktní zatvrzelosti, jako vzor zafungoval mohutně: vzápětí vznikly stovky dalších klubů po celé zemi. I dávno potom, co ho převálcovaly repertoárovou svobodomyslností, MacColl neustoupil; vlastně až do konce života. „Pop-folk předává lidem falešnou představu o tom, co je folková hudba, takže když pak slyší tu skutečnou, nedokážou ji poznat. To nejlepší co by nás mohlo potkat je, kdyby ten boom skončil rychle jak jen je to možné,“ hlásal a jeho syn Calum v rozhovoru pro New York Times nedávno vzpomínal, jak si ve třinácti koupil elektrickou kytaru a táta, který je nesnášel, s ním tři týdny nepromluvil. „Byl to stylistický fašista,“ zkonstatoval s nadsázkou Calum MacColl.
Švejk, MI5 a tajemná záhada
Folkový dogmatismus nebylo to jediné, čím MaColl dráždil: až do konce života zůstal přesvědčeným komunistou a pokud se do něho chtěl za to někdo hodně tvrdě opřít, připomněl mu skladbu Ballad of Stalin, od které se nadobro odstřihl až po smrti Chruščova.
Narodil se 25. ledna 1915 v anglickém Salfordu, v rodině skotských dělníků, nucených sem pro radikální levičáctví utéct. Ve čtrnácti letech James Henry Miller, jak zní jeho pravé jméno, odešel ze školy, pracoval v mnoha podružných profesích a vstoupil do komunistické strany: „mé univerzity“, jak rád tvrdil. Sebevzdělával se v manchesterské knihovně, protože divadlo, hudbu a literaturu považoval za ideální prostředek, jak přenést marxistickou ideologii mezi dělnickou třídu. MaCollovy satirické a kritické články pro noviny britské komunistické strany brzy padaly na hodně úrodnou půdu: přišla velká hospodářská krize. Na pouličních demonstracích burcoval s agitační úderkou The Red Megaphones, ale po seznámení s herečkou a režisérkou Joan Littlewood jeho posedlost naléhavým pocitem, že bez divadla se svět změnit nedá, konečně dostala umělecký tvar. Manchester se tak v roce 1934 dočkal politického divadla The Theatre of Action.
Vzali se, odstěhovali do Londýna, kde nejprve nabídli dělníkům dramatické vzdělání a nakonec Theather Union. Burcovat soudruhy vyjížděli na zájezdy po celé severní Anglii a zapálený „britský Brecht“ dokonce zdramatizoval i Haškova Švejka. Do hledáčku policie se dostal s „živými divadelními novinami“ Last Edition: v předvečer Mnichovské dohody proto skončili s manželkou za mřížemi s obviněním za ohrožování míru. Vyvázli s pokutou a dvouletým zákazem divadelní činnosti.
Ewan MacCollTehdy vyšlo najevo, že MaColla už léta bedlivě sleduje MI5: komunistu tajná služba navíc považovala za špiona Moskvy. Nic takového se neprokázalo, po narukování do armády v roce 1940 nicméně MI5 požadovala od velení pravidelné hlášení – MaColl se totiž netajil názorem, že válka by se mohla stát konečným řešením imperialismu. Když mu všechny souvislosti konečně došly, a pocitu studu se prý do smrti nezbavil, za divných okolností dezertoval. Proč a jak, zůstává největším tajemstvím MacCollova životopisu a tajné služby: až do konce války ho policie nevystopovala a když se po jejím skončení znovu objevil na veřejnosti pod novým jménem Ewan MacColl, přestože se vědělo o koho jde, žádné obvinění nepadlo. Záhadu neozřejmil ani v roce 2006 odtajněný tlustý spis MI5 vedený na MacColla a rozumné vysvětlení neposkytl ani on.
Po válce se vrátil s manželkou k divadlu, napsal spoustu her překládaných do mnoha jazyků a těšil se respektu seriózního levicového dramatika a divadlo cestovalo i po Evropě.
V Lidových novinách ze dne 21.9.1948 vyšla pozvánka na dvě brněnská představení „divadla a dušení dílny pracujících lidí, přivážející chuť do práce a nadšení pro věc“: v Mahenově činohře a Janáčkově opeře odehráli Britové MacCollovu baladickou operu Johnny Noble a The Other Animals, autorské dílo Joan Littlewood. Z článku není jasné, jestli MacColl do Brna dorazil. Rozdílné názory na míru experimentování na půdě Theatre Workshop totiž manžele už dávno předtím rozdělily: v manželství i v divadle. Zato je jisté, že se v Brně ukázala tanečnice a choregrafka Jean Newlove, MacCollova milenka, se kterou se v roce 1949 oženil. A současně přehodil uměleckou výhybku: plně se soustředil na hudbu, která byla ostatně vždycky pevnou součástí jeho tvorby.
Vezmeš si mou budoucí ženu?
První vlna folkového revivalu z konce 19. století se se sběratelem Cecilem Sharpem nesla v duchu nostalgického pohledu na anglický venkov a vůbec neodrážela hudbu spojenou s městským prostředím. Za to proletář MacColl na něj upřel pozornost: jeho tzv. industriální balady, definované zájmem o horníky, tovární dělníky, rybáře, železničáře a vůbec obyčejné lidi, určily směr nového folkového hnutí, stojícího patrioticky na ostrovní tradici a odmítání „cizáckého“ skiffle a přebíraného amerického folku.
MacColl v 50. letech vycítil šanci podchytit levicové nálady tím, že folkovou platformu poskytne stejně smýšlejícím. Podobně jako Pete Seeger v Americe pochopil, že folk může být spolehlivou ideologickou zbraní. Jinak srovnání se Seegerem kulhá: ten své levičácství bez omezení rozvážel úspěšně po celém světě – zastavil se i u nás – a získával další sympatizanty, kdežto MacColl se prakticky nehnul z Londýna a nějaký internacionalismus ho nezajímal.
MacCollovo setkání s americkým etnomuzikologem Alanem Lomaxem (v éře McCarthyho se pro jistotu uklidil do Anglie) vedlo za účasti Berta Loyda a dalších v roce 1953 k založení londýnského klubu Ballads and Blues (později Singers Club, zaniklý až v 90.letech). S příchodem americké písničkářky Peggy Seeger se pak ustálila ortodoxních pravidla, na která MacColl v osobním životě naopak zapomínal, zvlášť pokud šlo o ženy.
O dvacet mladší Peggy skandálně balil ještě s prstýnkem na ruce. Nevlastní sestra Petera Seegera, a tatáž zapálená aktivistka, se po návštěvě Pekingu a Moskvy dostala do potíží s americkou administrativou, takže raději zamířila do Evropy. MacCollovy návrhy ji lichotily, přesto mu dala košem a vrátila se do Států. Okamžitá autorská nouze ale Peggy dovedla k prosbě, jestli by pro ní MacColl nesložil milostnou píseň. Žádný problém: legenda dokonce praví, že The First Time Ever I Saw Your Face ji přezpíval do telefonu, čímž to pro MacColla, který v popu viděl smrtícího nepřítele folku, když ne rovnou kapitalistické spiknutí, skončilo. Sám ji nikdy nepoužil a skladbu od roku 1957 převzalo mnoho Američanů (včetně Elvise Presleyho), koneckonců, je opravdu nádherná, o patnáct let později k ní ale přišla Roberta Flack a soulovou verzí ji proměnila v obrovský hit oceněný Grammy.
Peggy Seeger se do Anglie nakonec vrátila a romantický vztah z červené knihovny se špetkou napětí mohl začít. V klubu vše vpořádku: s MacCollem vytvořili úspěšnou folkovou dvojici. Jinak všechno špatně: bez pracovního povolení Peggy hrozila deportace, vedle toho čekala s MacCollem dítě. Nebyla sama: tutéž novinu mu sdělila také manželka. Do hry vstoupil skotský folkař Alex Cambell, pravý opak puritánského MacColla: zpíval co se mu líbilo, jedno jestli anglické nebo americké skladby. Slavný folkař Martin Carthy vypravoval, jak se celý Londýn bavil, když Cambell kývnul na Mac Collovo prosbu, aby si vzal jeho budoucí ženu Peggy. Obřad naoko se konal v roce 1959 v Paříži a po návratu obě ženy takřka současně porodily: Jean dceru Kirsty, Peggy, která začala s MacCollem žít, syna Neilla.
Navzdory předpovědím, vydrželo MacCollovo manželství s Peggy třicet let, až do jeho smrti v roce 1989. Další děti – dcera Kitty a syn Callum – se také věnují hudbě a nejdál to dotáhla Kirsty MacColl, vynikající písničkářka, tragicky bohužel zesnulá v roce 2000.
Radio Ballads: skutečné příběhy skutečných lidí
Pro rádio BBC pracoval MacColl ještě před válkou; i přes nátlak MI5, které však nikdy neposkytl pádnou záminku k úplnému zákazu. V roce 1958 ale s Peggy Seeger a producentem Charlesem Parkerem v BBC přece jen uskutečnili „revoluci“: okamžitou senzaci vzbuzující cyklus Radio Ballads rozmetal dosavadní formu rozhlasových pořadů a „skutečné příběhy skutečných lidí“ navždy vešly do dějin rádia i anglického folku.9. února 1957 zabránil strojvedoucí John Axon, s vědomím že může zemřít, tragické srážce neovladatelného vlaku s dalším. Zaplatil za to životem a posmrtně byl vyznamenán Jiřího křížem za statečnost. Parkera pověřili natočením reportáže a ten si vzal k ruce MacColla s Peggy. Ti dva se vydali na místo neštěstí a natočili přes čtyřicet hodin materiálu: rozhovory s Axonovou manželkou, svědky a železničními dělníky nepoužil jako zdroj informací, jejich hlasy, mluvící hovorovou angličtinou, zakomponoval do pořadu namísto – jak bylo zvykem – školených herců, což s doprovodem MacCollových písní a hudby působilo nesmírně autenticky a dojímavě.
Ewan MacCollObrovská odezva veřejnosti, tisku a chvála z vedení BBC otevřela trojici dveře k dalším pokračováním: v průběhu šesti let natočila ve stejném formátu sedm pořadů o stavbě dálnice M1, těžbě uhlí, rybářích, boxu, životě teenagerů nebo britských travellerů, obsahující možná ty nejskvostnější, od přímého politikaření oproštěné, byť sociálně laděné MacCollovy skladby. V roce 1999 všechny vyšly u labelu Topic na albech a o sedm let později BBC koncept aktualizovala v režii písničkáře Johna Tamse, za účasti mladých anglických folkařů. O Radio Ballads vyšly knihy, studie a jsou považovány za jeden z vrcholů folkového hnutí 60. let. Mistrovské dílo Ewana McColla, Peggy Seeger a Charlese Parkera převedl v roce 2008 do elektronické taneční éry Broadcaster (producent Lewis Atkinson): na EP Primary Transmission použil samply z Radio Ballads.
Něžně vášnivý hlas protestu
Na produkci dvojalba Joy of Living: A Tribute to Ewan MacColl se podílely všechny děti. Získalo nadšené recenze: bez pichlavých připomínek MacCollova levičátství a folkového konzervatismu. Převážila úcta ke skladbám. V deníku Guardian také vyšla anketa s otázkou Neila Spencera co pro ně znamenal Ewan MacColl, směřovaná k Martinu Carthymu, Shirley Collins nebo Samu Lee, a přestože to od nich legendární folkař místy dost schytal, nakonec pro něho dopadla dobře. Upřít mu zásluhy o moderní anglickou folkovou hudbu prostě nešlo.
Joy of Living: A Tribute to Ewan MacCollRachel Unthank, zástupce nejmladší generace, kontaktující se s Mac Collovým zpěvníkem ( nepřekvapivě, protože její skupina The Unthanks proslula sociálními baladami) odpověděla: „Napsal nádherně něžné písně, jako The First Time Ever I Saw Your Face a skladby fackující vás po tváři chmurnou realitou. Obdivuji odvážné psaní písniček. Moje oblíbená Nobody Knew She Was There zní bolestně smutně, ale krásně. Moje teta June považovala za důležité ji naučit mou sestru Becky slovo od slova, protože věděla, že to bude pravděpodobně poslední věc jakou ji naučí než zemře.“
O jednadvacet skladeb se podělil opravdový písničkářský výkvět; vlastně od jeho smrti ještě nevyšel z hudební scény tak jasný signál o MacCollově výjimečnosti. Martin Carthy, Norma Waterson, Martin Simpson, Karine Polwart, Dick Gaughan, Billy Bragg, Eliza Carthy, ale i Steve Earl, Rufus & Martha Wainwrightovi nebo Christy Moore s Kathryn Williams, to jsou přece velká a silná autorská jména bez potřeby se zviditelňovat. Dát najevo co pro ně a britský folk Ewan MacColl znamenal jim přišlo ale správné, navíc, nebylo to poprvé, kdy si jeho skladby vypůjčili.
Humorné na všem je, že MacColl covery svých písní v podstatě nesnášel a automaticky je házel do osobního depozitu The Chamber of Horrors. Takže teď přibyly další a tím nic nekončí: From Here, nejlepší album roku 2015 podle magazínu fRoots, otevírá mladá londýnská skupina s punkovou dikcí Stick In The Wheel aktualizovanou MacCollovou skladbou Champion At Keeping Them Rolling. V starém řidiči náklaďáku prý zpěvačka Nicola Kearey vidí dnešního řidiče kamionu s úplně stejnými starostmi. Do síně slávy BBC Folk Awards MacColla uvedl Mark Radcliffe výstižně: „Spisovatel, dramatik a aktivista inspiroval celé generace hudebníků a básníků stavějící se za to, čemu sami věří. Využíval umění ke zpochybňování autorit a status quo, ale neberme ho pouze za hlas protestu, na to byl příliš romantický – milenec, stejně jako bojovník – a schopný dosáhnout vznešených momentů upřímné něhy a vášně.“
Foto: archiv
Jiří Moravčík www.world-music.cz
