On air
Next
Články

TALIANSKO: NAJLEPŠIE COVER VERZIE SÚ ZO STREDOMORSKEJ KUCHYNE

22.6.2018

Lalala NapoliItalská hudba je podobně barevná jako italská pizza. Itálie dala světu operu i sladké hity, ale pod mainstreamovou skořápkou se skrývají unikátní klenoty. Z tradičních žánrů sem patří transovní rytmus pizzica z nejhlubšího Jihu či songy z rýžových polí srovnávané s pracovními písněmi černošských otroků.

Novějším obohacením jsou jazzové fuze z Neapole, přístavu, který měl díky americké námořní základně a zvýšené poptávce po jazzu roli výkonného hudebního urychlovače. Naopak klasickou neapolskou formou je Canzone Napoletana, Neapolská píseň, zpívaná vždy v místním dialektu. Patří sem světoznámý evergreen O Sole Mio. Do světa žánr pronikl díky masové migraci Italů do Spojených států, a když neapolský operní zpěvák Enrico Caruso vystupoval v newyorské Metropolitní opeře, písně ze svého rodného města zpíval jako přídavky. Díky němu přešly neapolské písně i do repertoáru slavných operních tenorů včetně Luciana Pavarottiho.

Hypnotický rytmus neapolských tamburin doprovází tarantelly, které v minulosti fungovaly jako muzikoterapeutický rituál, navazující na pohanské slavnosti, jejichž kořeny sahají až do antického Řecka. Kuriozní je, že momentálně nejžhavější “neapolskou” kapelu sestavili Italové žijící ve Francii: jmenuje se LaLaLa Napoli a vznikla o pět let dříve než filmový hit La La Land, s nímž vedle obdobného názvu nesdílí už nic dalšího. Vedle typicky neapolských žánrů skupina čerpá i z bohaté historie italského popu. Stěžejní postavou byl například zpěvák a pianista Renato Carosone, autor úspěšných hitů, které se hrály i ve Spojených státech, jeho hudba se dokonce objevila ve filmu Martina Scorceseho. Carosone patřil také k prvním, kdo italskému publiku představil americkou hudbu – a to v letech, kdy se právě rodil rock and roll.

 

 

Bandité a mafiáni

Dalším italským klasikem, z jehož repertoáru LaLaLa Napoli čerpá, je písničkář Fabrizio De André. Pocházel z Janova, měl rád Boba Dylana i Leonarda Cohena, sympatizoval s anarchisty, nerad vystupoval v televizi. Do médií nakonec pronikl bez vlastního přičinění. Odstěhoval se do ústraní na Sardinii, kde žil na farmě spolu s folkovou zpěvačkou a svojí budoucí manželkou. Roku 1979 je oba unesli místní lupiči a drželi je 4 měsíce v zajetí v horách, než se jeho otci podařilo shromáždit peníze na výkupné. De André vnímal bandity jako zoufalce, kteří zasluhují soucit a později u soudu vypovídal v jejich prospěch. Ostře se ale pustil do neapolské mafie – z jeho odkazu si skupina LaLaLa Napoli vybrala skladbu Don Raffae, která je kousavým a ironickým portrétem doživotně uvězněného Raffaela Cutola, mafiánského bosse, který i z vězeňské cely dokázal organizovat únosy a vraždy.

 

 

Repertoár LaLaLa Napoli je dobrou, ale nikoli jedinou ilustrací italské hudební historie. Tvoří ji silné písně s dobrými příběhy, které se periodicky vracejí v nových verzích, a navzdory převládajícím trendům vždy osloví novou generaci. V 90. letech, kdy Evropané díky filmům Emira Kusturici a Tonyho Gatlifa objevili romskou hudbu, založil renomovaný kapelník a producent Erasmo Treglia skupinu Acquaragia Drom, čerpající z cikánských tradic italských regionů. Treglia si ale zakládal na “ironickém a korozivním přístupu” – což ilustruje i název: Acquaragia znamená italsky terpentýn, rozpouštědlo používané v lakýrnictví. Skupina deklarovala, že je v naprosté opozici vůči hudebnímu puritánství, což dokumentuje i účast Eugena Hutze z newyorské skupiny Gogol Bordello na jednom z dřívějších alb. Po delší odmlce se sestava zreformovala a zašla ještě dál. Treglia vysvětluje: “Nové album má podtitul Zapomenuté romské písně z Itálie. Název – Rebelde – jsme zvolili podle rebelské komunity z Kapverdských ostrovů, která se řídí vlastními zákony a živí se malováním kouzelných obrázků. Náš projekt obsahuje písně, které jsou z Itálie, ale Italové se k nim nehlásí.

 

 

Superskupina zrozená ze supersongu

Vůbec nejnahrávanější italskou písní je Bella Ciao, Sbohem krásko. Zpívají ji dětské sbory i opilci v nočních ulicích, jako znak autentické Itálie si její název půjčují pizzerie či restauranty po celém světě. Americký teoretik Douglas R. Hofstadter, jehož doménou jsou jazyky a umělá inteligence, ve své knize Le Ton beau de Marot píše: “Ve skutečnosti má píseň docela složité dějiny. Původně ji zpívaly ženy, které vykonávaly úmornou práci na rýžových polích a ve zpěvu lamentovaly nad svým životním břemenem. Plnila podobnou roli jako staré černošské spirituály ve Spojených státech, naplněné bolestí a smutkem tak silným, že je člověk rozpoznal, aniž by rozuměl slovům. Ale ve 2. světové válce začala Bella Ciao vést druhý život jako protestní píseň partyzánů, kteří se skrývali v horách a bojovali proti temným silám Mussoliniho. I když nový text k Bella Ciao se od původního liší, existuje nápadná shoda v tématu: utrpení, síla, a odmítnutí vzdát se, i když přichází smrt.” Nazpíval ji Yves Montand, Manu Chao, a dost možná i armádní sbor Alexandrovci. O generaci později píseň získala další identitu jako anarchistická hymna. Inspirovala například britskou skupinu Chumbawamba, která zkombinovala italský refrén s vlastním aktualizovaným textem. Dnes si italská hudební komunita píseň spojuje s počátkem novodobé folkařské éry, kterou odstartoval roku 1964 festival ve Spoletu severně od Říma. “Můj otec si tehdy pouštěl desku Bella Ciao každý den – a na počest 50. výročí festivalu jsme založili stejnojmennou skupinu, v níž zpívají tři ženy, které by klidně mohly patřit k nehmotnému bohatství Unesco. Luisa Cottifogli z Alp je královnou jodlování, Elena Ledda má encyklopedické znalosti hudby ze Sardinie, a vůbec největší kapacitou italské tradiční hudby je Lucilla Galeazzi,” – tak skupinu představil na festivalu Womex akordeonista Riccardo Tesi, který ve svém oboru rovněž představuje tu nejvíce respektovanou osobnost.

Petr Dorůžka (foto: LaLaLa Napoli, Laetitia Gessler)