On air
Next
Články

GLOBÁLNE JAZYKY

30.8.2017

Globálne jazykyZvláště umělci z malých zemí řeší otázku: v jakém jazyce budu zpívat? Výsledná volba se může stát tvůrčím prostředkem, zvláště když půjde o jazyk fiktivní, jak ukázali Magma, Talking Heads, anebo u nás Čankišou.

K písním patří odjakživa texty, které sdělují příběh. Co když ale příběhu nerozumíme, protože je v cizím jazyce? Tento rozpor má i svoji odvrácenou stranu. Pokud je text stupidnější než hudba, neměli bychom jej vlastně zrušit, aby neodváděl pozornost nesprávným směrem? Anebo texty převést do obecně nesrozumitelné podoby, tedy vynalézt si svůj vlastní jazyk, jehož povaha podpoří náš tvůrčí záměr?

Touto cestou se vydala řada umělců z nejrůznější regionů i žánrů. V umělém jazyce, foneticky vycházejícím z mateřské islandštiny, zpívali Sigur Rós. Podle bubeníka a klávesového hráče Orri Páll Dýrasonona měl fiktivní jazyk “vonlenska”, v angličtině “hopelandic”, posluchači umožnit naprostou svobodu dosadit si do textů vlastní výklad. Irská zpěvačka Enya si zase vypůjčila smyšlenou elfštinu z Tolkienova eposu Pán prstenů. Roku 2003 dokonce fiktivní jazyk pronikl až na druhé místo Eurovize, a to díky belgické skupině Urban Trad.

Jak Brian Eno znovuobjevil dada

Zásadní milník v historii fiktivních jazyků vytvořili Talking Heads roku 1979. Jejich hudba tehdy čerpala z komplexní struktury afrických rytmů, což ale nedokáže anglický text zcela přesně dokreslit. Řešit to nějakým existujícím africkým jazykem bylo pro konceptualisticky uvažujícího Davida Byrna i jeho producenta Briana Ena poněkud otrocky popisné. Konkrétně Enovi byla bližší estetika dadaistů. Čelním představitelem hnutí byl německý básník Hugo Ball, který roku 1916 sepsal první Dadaistický manifest, a v Curychu založil hlavní platformu dadaistického hnutí, klub Cabaret Voltaire, který je mimochodem v provozu dodnes. Neutrální Švýcarsko se v době první světové války stalo útočištěm umělců ze sousedních zemí, a Ball vznik nového uměleckého směru komentoval: “Všem chceme připomenout, že na světě jsou i lidé s nezávislým uvažováním, kteří nesouhlasí s válkou a nacionalismem a žijí s odlišnými ideály. Vynalezl jsem nový druh veršů beze slov. Jsou to zvukové básně, v nichž roli samohlásek předurčuje stavba úvodního verše. Pomocí těchto zvukových básní bychom se měli vzdát jazyka, který zdevastovala a smyslu zbavila žurnalistika. Měli bychom se uchýlit do skryté alchymie slova, možná se dokonce slova zříci… Básně nelze stavět z použitého materiálu, už nechceme přebírat slova (nemluvě o větách), která jsme nevynalezli jako něco zcela nového určeného výhradně pro vlastní potřebu.”

 

 

Hugo Ball svoji zvukovou báseň nazval Gadji beri bimba, Talking Heads ji natočili jako I Zimbra na album Fear of Music. Prvenství jim ale nepatří – s myšlenkou zpívat ve fiktivním jazyce přišla už počátkem 70. let francouzská skupina Magma, kterou vedl skladatel a bubeník Christian Vander. Magma kombinovala hypnotický rytmus s vokálními ornamenty, které při troše fantazie připomínaly saxofonové improvizace Johna Coltrana. I když mlhavá škatulka “progresivní rock” obsahovala i samoúčelné experimenty a dutý patos, Magma patřila v žánru do nejvyššího patra, jako pomyslná spojka mezi Soft Machine a Captainem Beefheartem. Byla to hudba pro silné povahy – a Vanderovým motivem byl možná i fakt, že text v nějakém existujícím jazyce by mohl svádět ke zcela falešné interpretaci. Třetí album skupiny, Mëkanïk Dëstruktïẁ Kömmandöh je dodnes považováno za nepřekonatelný milník své doby. Svůj fiktivní jazyk Vander pojmenoval Kobaïan, podle obdobně vymyšlené planety.

 

 

Společný jazyk kupců i pirátů

Idea smyšlených jazyků našla úrodnou půdu i na naší hudební scéně, možná také proto, že to je schůdnější cesta k mezinárodnímu publiku nežli zpívat pro cizince nesrozumitelnou češtinou. Brněnská skupina Čankišou používá například fiktivní řeč tajemného jednonohého etnika Čanki, o jehož kultuře a historii dokonce vznikla kniha i webové stránky. Spřízněnou metodu zvolila dvojice Dva. Ta své texty skládá ze zvukomalebných a vysoce tvárných slabik a slovíček, která někdy znějí jako skutečně existující výrazy používané třeba v maďarštině nebo francouzštině. V obou případech je posluchač vtažen do hry, konkrétní příběh písně si dotváří ve své fantazii, hudba i zvuky vytvářejí spiklenecký druh komunikace, který funguje na mnohem vyšší energetické hladině než píseň s nějakým banálním textem.

Zajímavým zpestřením jsou i jazyky zaniklé či mrtvé: aktuálním příkladem je hantýrka sabir, která fungovala po osm století jako univerzální dorozumívací jazyk, tedy “lingua franca” na lodích i v přístavech Středozemního moře. Původně sabir vznikl kolem roku 1000 v benátských koloniích východního Středomoří, kde tehdy začínala Hedvábná stezka, po níž cestoval Marco Polo do Číny. Sabir se udržel až do počátku 20. století, a do literatury vstoupil prostřednictvím Moliérovy komedie Jeho urozenost pan měšťák. Na svých posledních albech ho vzkřísila italská skupina Banda Ikona, která s jeho pomocí vytváří pozoruhodný mix středozemských hudebních stylů.

Výčet kuriozních hudebních jazyků by nebyl úplný bez velmi specifického dorozumívacího prostředku indických hráčů na perkuse. Působí jako rytmicky sofistikovaný rap a určitě ho znáte z koncertů či nahrávek, na nichž se podílel nějaký renomovaný hráč na tabla. Jmenuje se konnakkol, každému z úderů indického rytmického systému odpovídá určitá slabika – a bubeník tedy může svoji rytmickou invenci cvičit i bez bicích.

Petr Dorůžka (foto: Fotolia)