Migrace, ať už dobrovolná či nucená, vždy zasáhla do hudebního vývoje. Bez ní bychom neměli flamenco, bossa novu ani blues. Méně se už ví o tom, že jeden z nejdůležitějších evropských žánrů 20. století vznikl jako přímý následek humanitární katastrofy na pobřeží Egejského moře.
Tím žánrem byla hudba Řeků násilně odsunutých z dnešního Turecka, známá jako rebetiko a někdy označována za “řecké blues”. Za místní variantu blues se ale označuje i portugalské fado či bosenské balady sevdah. Vždy se ale jedná spíš o paralely společenské nežli hudební, což muzikologové sledují s despektem. Rebetiko je hlas subkultury s texty, které nápadně připomínají klasické blues: alkohol, vězení, kokain. Kořeny této hudby vedou do Smyrny, která sehrála historickou roli egejského New Orleansu. I když dnes je tento přístav známý pod tureckým jménem Izmir, Řekové zde žili od dob antiky, tedy dva tisíce let před příchodem Turků, spolu s Armény a Židy. Koncem 19. století tu navíc existovala dvacetitisícová komunita obchodníků z Itálie, Anglie, Francie a USA. Francouzský cestovatel Joseph Tournefort napsal: “Taverny jsou ve Smyrně otevřené ve dne v noci, tančí se tu v evropském, řeckém i tureckém stylu.” Když odtud byli Řekové vyhnáni, přenesli tuto žánrově promíchanou kulturu na řeckou pevninu.
Smyrna byla prosperujícím mezinárodním přístavem a multikulturní metropolí. Jeden z přátel Alberta Einsteina tu založil řeckou univerzitu, projekt ale překazila řecko-turecká válka. Po vypálení města roku 1922 bylo 350 tisíc uprchlíků vytlačeno na přístavní nábřeží, zatímco kotvící lodě mezinárodních mocností zachovávaly neutralitu a odmítaly je vzít na palubu – a řecká vláda dospěla k totálním rozkladu. O rok později se Řecko i Turecko dohodly na “výměně menšin”, což byla etnická čistka do té doby nevídaných rozměrů: 1.3 miionů Řeků bylo přesunuto z Turecka do Řecka, opačným směrem putovalo 400 tisíc Turků.
Řekové pohlíželi na přistěhovalce z Asie s despektem, protože měli značně odlišné zvyky od svých evropských krajanů. Preferovali orientální nástroje i kouření hašiše, který byl v té době legální i v Řecku. Přistěhovalecké slumy v Pireu i Soluni se staly ohnisky subkultury tak výrazné, že se nabízí srovnání s moderní historií hip-hopu v newyorských ghettech.
I když původní generace hudebníků-uprchlíků už nežije, jejich repertoár je trvalou inspirací. O zatím poslední pokračování se přičinil Dimitris Mystakidis, který žánr s dominujícím bouzouki upravil pro kytaru. Navzdory tomu, že historie této unikátní hudby je tématem odborných knih, řada detailů zůstává skrytá. V následujícím rozhovoru se specialistou na řeckou hudbu Giorgiosem Markakisem se je pokoušíme odkrýt.
Uprchlíci se integrovali s místními, anebo vytvářeli samostatnou komunitu?
Spíš to druhé. Od dědečka jsem se dozvěděl, že některým lodím trvalo devět měsíců než se dostaly z Turecka na řeckou pevninu. Všichni přistěhovalci museli projít karanténou. Každou loď provázel telegram: 4 tisíce uprchlíků. Nemáme vodu ani jídlo. Tyfus a neštovice na palubě. V Pireu vytvořili přistěhovalci chudinské čtvrti, dělali nejtěžší práce v přístavu.
Jednou z největších postav žánru byl Markos Vamvakaris, o němž se píše: v životě měl dvě lásky, hašiš a bouzouki. Řada muzikantů zemřela na předávkování tvrdými drogami, což připomíná éru hippies o 30 let později.
Stačí si vybavit, o čem byly texty starých amerických blues: hazard, drogy, chlast a vězení – a to je podobný svět jako rebetiko. Markos Vamvakaris byl přitom katolík. Jeden z jeho bratrů zemřel na předávkování heroinem, druhý dostal doživotí za vraždu. Vamvakaris byl tvrdě pracující člověk, řezník na centrálním trhu. Typické bylo, že když se tihle lidé vrátili utahaní z práce, kouřili hašiš. Až do roku 1948 se marihuana legálně prodávala se v lékárnách spolu s dalšími bylinami, což bylo logické, pomáhala proti stresu. Tetička mi vyprávěla, jak mužská část rodiny u sebe vždy měla “tobako”. Jako pobožná žena ale nikdy přesně neřekla co “tobako” znamená.
S Vamvakarisem hrál Anestis Delias – a o něm se říká, že byl Keithem Richardsem rebetika.
Ta paralela funguje jen na polovic. Jel v tvrdých drogách, ale doplatil na to, kdežto Keith Richards to přežil. Nezemřel na předávkování, ale hladem. Za okupace Němci odváželi všechny potraviny do válečných linií a když v Aténách udeřily mrazy, zesláblí narkomani umírali jako první. Vamvakaris jednou řekl, že Delias je anděl sražený do popelnice.
Zlom nastal, když se roku 1936 chopil moci diktátor Metaxas a zavedl cenzuru. První obětí se stalo rebetiko.
Ano – demokracie se změnila v tyranii, obě jsou to řecká slova. Policie byla přísná, každá odchylka od normy vedla do vězení – a rebetiko získalo pověst zakázaného ovoce.
Tématem diskusí zůstalo rebetiko i o dalších deset let později. Odsuzovala je nejen diktatura, ale i komunistická strana – a to jako pornografii.
V letech 1947-48 zuřila v Řecku občanská válka, což byla daleko ostřejší konfrontace než nacistická okupace. Po dohodě mezi Stalinem, Churchillem a Rooseveltem se komunisté chopili moci v sousedních zemích – Bulharsku, Jugoslávii i Albánii, a zkoušeli to i v Řecku. Rebetiko narušovalo disciplinu, což se komunistům nehodilo, ti měli v programu – stejně jako v jiných zemích – násilné uchopení moci.
Když přišel roku 1967 další vojenský puč, rebetiko bylo opět na indexu. Pro plukovníky to byla podvratná hudba a pro publikum opět zakázané ovoce. Přispělo to k jeho návratu?
Vamvakaris umírá roku 1972, ale dva roky po pádu junty začíná rebetiko svůj druhý život. Klasický repertoár ožívá v podání těch největších řeckých hvězd jako Giorgios Dalaras či Harris Alexiou. A pro nás Řeky to je trvalá součást hudebního menu.
Historie žánru inspirovala hudební filmové drama Rebetiko které natočil řecký režisér a skladatel Costas Ferris.
Petr Dorůžka
